Jaroslav Smetana je zakladatelem skupiny ALBIXON a.s., jedničky na trhu ve výrobě bazénů a zastřešení, který nás oslovil s tématem mezigenerační výměny.
Po úvodním rodinném workshopu jsme navrhli řešení formou "Rodinného štítu". Jedná se o strukturovaný proces, jehož výstupem je komplexní a provázaná sada dokumentů sloužící k prevenci konfliktu, ochraně majetku a kontinuitě hodnot i podnikání. Konkrétně se jedná o Rodinnou ústavu, Majetkovou směrnici a Dědický a manželský plán.
Průběh vzájemné spolupráce a tvorby těchto zásadních prvků správy majetku, Vám přinášíme v rozhovoru očima našeho klienta.
Co vás vedlo k myšlence využít služeb externího odborníka?
Zpočátku jsem improvizoval, mezigenerační výměnu a kontinuitu rodinného podnikání jsem chtěl zvládnout sám. Nicméně jsem se do toho postupně zamotával, vztahově to pro mě bylo těžké. Přijít za svými dětmi s tím, že když se stanou akcionáři tak by měly mít podepsané závěti, to je prostě nepříjemné, nezvyklé až cynické pro obě strany. Bylo jasné, že potřebujeme v této věci vést, že chybí odborník. Řekl jsem si, že to přeci už musel také někdo řešit a tak proč řešení vymýšlet, když zajisté existují již řešení aplikovaná a za nimi nějací odborníci.
Bylo jasné, že potřebujeme v této věci vést, že chybí odborník. Řekl jsem si, že to přeci už musel také někdo řešit a tak proč řešení vymýšlet
Z jakého důvodu jste si zvolil právě naší kancelář?
Důvěryhodnost, vzájemná chemie a pocit sounáležitosti na tomto úkole – to bylo něco, co u mě hned vedle vysoké profesionality, kterou jsme potřebovali, rozhodovalo.
Je to citlivé téma a věděl jsem, že si budu muset k sobě a rodině připustit někoho „na tělo“. Těžko pro vás může udělat něco lékař pokud se mu nesvěříte se svými problémy nebo právník apod. A těžko může někdo vaší rodině něco ušít na míru, když ji nepozná, když mu neumožníte proniknout do vztahů v naší rodině a nesvěříte se mu se svými záměry, cíli, obavami a přáními. A samozřejmě jsem to neměl a nemohl být jenom já, kdo se měl svěřovat a vyjadřovat k těmto věcem, ale všichni zúčastnění rodinní příslušníci – o to to bylo více citlivé a důvěrné.
Je to citlivé téma a věděl jsem, že si budu muset k sobě a rodině připustit někoho „na tělo“.
Na tomto projektu spolupracujeme již 18 měsíců, jak dle vašeho názoru celý proces probíhá?
Není to jednoduché když chcete opravdu kvalitní výstup, který nebude jen pro jednu generaci, ale který se v přijatých principech a zásadách dokáže uplatnit v několika generacích dopředu. Nám nejde o to abychom „to předali dětem“ ale o udržitelnou podnikatelskou budoucnost celého rodinného klanu při zachování vynikajících mezilidských vztahů jejichž podpora v tom systému je na prvním místě. Jde o rozhodování a stanoviska všech zúčastněných. Všichni se vyjadřují ke všemu, všichni jsou vyzýváni ke stanoviskům a názorům, je to velmi demokratický proces. I proto je trochu složitější, ale o to více je naplňován kvalitou, která vyplývá z rodinných vztahů a je to i taková vztahová „inventura“ - jak to vlastně mezi sebou máme.
Potom ale bude pozdě. Řešení bude o to složitější, nahonem spíchnuté a proto i těžko udržitelné.
Co vás na samotném procesu nejvíce překvapilo?
Ta celková komplexnost kam až si člověk v těch rodinných vztazích musel sáhnout a na co myslet a co vše domýšlet. Budou v budoucnu vždy všichni slušní, pracovití a schopni zdravého uvažování? Neodcizí se někdo a nenechá se strhnout k neuváženostem? Dovolíme prodeje podílů do cizích rukou? Budeme rodinné stříbro používat jako podnikatelskou hodnotu nebo jej podnikáním nedovolíme ohrožovat? Stovky takovýchto otázek. A snad ještě jedna věc a sice to, že mezigenerační předávání firem je obor, který se na západě studuje na vysoké škole. Náš kouč tuto specializaci vystudoval v USA – těžko tedy používat českou improvizaci na takto vysokou odbornost.
Dovolíme prodeje podílů do cizích rukou? Budeme rodinné stříbro používat jako podnikatelskou hodnotu nebo jej podnikáním nedovolíme ohrožovat?
Co byste vzkázal rodinám, které tento krok teprve zvažují?
To co nám řekl náš kouč pan David Krajíček: „Na předání není nikdy dost brzy!“ a schválně to říkám s vykřičníkem – důrazem na tuto myšlenku. Jsem velkým obdivovatelem díla pana Tomáše Bati, který v běžné podnikatelské praxi trval u každého svého továrního spolupracovníka na tom, aby za sebe měl zajištěnou náhradu. Předání firmy však on sám zanedbal a po jeho tragické smrti v pouhých 56 letech došlo k zárodku známých Baťových sporů o následovnictví.
Ty spory se táhly dlouhá desetiletí. Všichni dnes jezdíme auty, jsme vystavováni rizikům úrazů a nikdo nejsme také imunní proti všem zdravotním nástrahám. To, že smrt je nakonec jediná jistota by asi nebylo potřeba připomínat, kdyby člověk neviděl kolem sebe příběhy firem a rodin, které o tuto budoucnost nedbají, nepřipouští si ji nebo to vše odkládají tzv. na potom. Potom ale bude pozdě. Řešení bude o to složitější, nahonem spíchnuté a proto i těžko udržitelné.
„Na předání není nikdy dost brzy!“
Comments